Žijeme v bláznivé době? | www.procesniporadenstvi.cz

Žijeme v bláznivé době ?

Jsem dítětem Husákova babyboomu, narozen v roce 1970. Často mívám pocit, že dětství a dospívání jsem prožil na jiné planetě. Ze světa, jak jsem ho znal jako kluk, dnes zůstaly stát už jenom budovy a krajina … jinak se změnilo vše – lidé, společnost, politika, technika, technologie, mravy a chování lidí.
Když jsem byl kluk, nosil jsem okolo krku zavěšený klíč na teplákové gumě, abych se po příchodu ze školy dostal domů … pak jsem hodil aktovku do kouta a šel s ostatními jezdit na kole, než přišli rodiče z práce. Pak se psaly úlohy. V létě se jezdilo na tábory, k tetám, na chalupu a občas do Bulharska anebo na Balaton. Televize doma byla černobílá, a všechny zásadní filmy mého života (kromě Schindlerova seznamu) jsem v ní viděl už tehdy.
Do příchodu elektronické revoluce byl můj život takovým mixem seriálu Chalupáři a Třetí patro – Chalupáři doma a o víkendech, Třetí patro jako by z oka vypadlo mému intru v Bruntále.

Do práce jsem nastoupil v roce 1988, a byla to ještě klasická socíkovská fabrika ve velkém městě. Kdo z vás to pamatuje, ví, že chodit do práce byla hlavně povinnost, a jak se tehdy říkalo „poslední zoufalý pokus, jak se dostat k penězům …“. Doba byla jednoduchá, nalevo nepřítel a rakety, napravo přítel a rakety, na televizní noviny se člověk nemusel dívat, protože dávali denně stejný program – západní imperialismus proti socialistickému internacionálnímu pokroku. Přesto, anebo snad právě proto, jsme všichni měli rádi Západ, a nesnášeli Východ …
Pracovat se ale muselo vždy. Tahle lidská nevyhnutelnost byla vždy na prvním místě, za socialismu nejvíc zdůrazňovaná – práce nás šlechtila, ani zrno nesmělo přijít nazmar, právo na práci bylo zakotveno v ústavě ČSSR a tohle právo bylo nakonec i povinností. „Nemáš razítko zaměstnavatele v občance? Šup s tebou za katr za příživu.“ Kdepak nějaké žití z kapitálu. Kdepak.

Pracovat se prostě muselo. A řídit taky. A organizovat. A nastavovat tomu řízení nějaké procesy. A učilo se to na školách. Už tehdy. Nevynalezli jsme svět, ačkoli to tak dnes mnohdy a u mnohých vypadá.

Dnes je doba jinačí. Vše je rychlé, Vše je dostupné (hlavně zbytečné věci jsou výborně dostupné, a je jich hóóódně). Všechno dnes řešíme automobily, vlaky jsou pomalu na vymření. Přestali jsme si psát dopisy, k naší škodě (jak tajemný byl dopis od tety z Karviné, který nerozlepený čekal na ledničce na příchod mámy z práce, jak jsme se se ségrou těšili, co teta píše). Píšeme si jenom přihlouplé smsky s ještě přihlouplejšími zkratkami (btw, asap, lol), neologismy (nenávidím slova dovča a prochna), a infantilními smajlíky. Sdělujeme si hlavně to, že někam přijdeme anebo přijedeme pozdě, případně se nedostavíme vůbec. Dovedete si představit, že byste dříve nepřijeli za někým do Prahy, když jste si dopisem domluvili kde a v kolik vás bude čekat? Dnes? Normálka, deset minut před setkáním se píšou zprávy „ … jsem o 200 km jinde …“.

Všechno chceme vědět hned, teď, za hodinu je pozdě. Ať jsme kde jsme, vytáčíme se mobilními telefony, nikdo nemá výjimku z večerní návštěvy divadla, z víkendu, z pozdních nočních hodin … kdo nezvedá telefony, je podezřelý, provokatér, nemá nás rád. Děláme hned závěry, že na nás dotyčný zanevřel, nechce s námi mluvit a snováme jiné katastrofické scénáře – a on možná zatím jenom sedí na záchodě.
Hned, jak se neúspěšný volající dovolá, zaznívá v jeho hlase výčitka „ … volal jsem vám už ix-krát, ale nebral jste mi telefon … “ – to ix-krát sedmkrát v rozmezí tří minut, jak volající zuřivě nestále vytáčel číslo nešťastníka, který prostě nemohl vzít telefon. Ano, musíme být všichni neustále ve spojení, neustále ve střehu, stále musíme komunikovat.

Dříve, když se lidé chtěli domluvit, museli na sebe počkat – anebo se potkat. Kvůli tomu více mysleli, bylo jednodušší něco sám vymyslet, než čekat půl roku na shledání s někým, kdo znal řešení. Dokonce jsme kvůli tomu četli, i odbornou literaturu.
Dnes se každého ptáme direkt na to, co chceme vědět. „Odpovězte mi, hned, prosím, potřebuji to vědět teď´, za pět minut bude pozdě.“ A přesunujeme tím zodpovědnost na dotazovaného. „Mohu vykrást banku? Jo? Super!“ … a pak: „ … já za to nemůžu, já jsem se ptal svého poradce, a on mi to schválil.“ Tak takhle to dnes je.

Taky hodně jezdíme. Sice blbě, ale hodně. A všude. Všemi směry. Já vyjíždím za klienty z Olomouce. To je výhodné, pokud jedu na sever Čech anebo na sever Moravy – tam vedou relativně dobré cesty, na Ostravsko dokonce vynikající tříproudá dálnice. No jo, jenže díky tvaru České republiky se většinou jezdí přes Brno. Zkusili jste v posledním roce jet po dé jedničce od východu na západ anebo na jih přes Brno? Ne? Větší horor neznám. Hodiny a hodiny v nesmyslných patnáctikilometrových kolonách, to je naše žhavá současnost – máme sice krásná, silná, bezpečná, chytrá a rychlá auta, ale jsou nám na prd. Škodovky stodvacítky dojely před třiceti lety z Olomouce do Brna za padesát minut. Dnes to s mercedesy a bavoráky děláme za slabé dvě a půl hodinky. Pokrok holt nezastavíš.

Práce se také posunula … ale stále naštěstí zůstává prací. Mám rád práci pro klienty, u nichž vidím, jak se z kovu rodí nové výrobky tak, jak jsem to kdysi vídával ve škole … studoval jsem automobilní průmysl, jezdili jsme se dívat, jak se vyrábějí škodovky a tatrovky. Výrobky a postupy jsou dnes nesrovnatelné s tou dobou – ale motivace, nadšení lidí, a výkony řemesla, ty jsou stejné. Pořád musí vzít něco do ruky, něco ohnout, něco vyvrtat, něco sešroubovat, zabalit, odvézt, prodat …

Rádi našim klientům pomáháme s organizací toho všeho, když už nemůžeme nijak ovlivnit organizaci toho zmatku, kterým se k našim klientům dostáváme, a v němž všichni společně žijeme. Ale jezdíme k vám rádi, i když skřípeme zuby v kolonách …
Mám rád ty chvíle, kdy po komplikované cestě dorazím k zákazníkovi … uvaří se káva, ponadává se na příšernou cestu, probere se mezinárodní situace, nějaké drby z firmy – prostě taková ta klasika, kdy se prvních patnáct minut navozuje ta správná atmosféra. A pak přijde ta věta, kterou mám nejradši: „Tak nic, jdem něco dělat“.

Protože my jezdíme k vám, našim klientům, něco s vámi dělat tak, aby ty vaše firmy svítily a hřály, aby netrpěly zácpami a jely stále a hladce kupředu. To pak stojí za to, nějakou tu kolonu u Brna vystát.

BLOGŽijeme v bláznivé době ?

BLOG
Žijeme v bláznivé době ?